Zde je naskenovaný výňatek ze zmíněného rozhovoru a zde je náš otevřený dopis s výhradami proti ministrovým tvrzením.  Kopii dopisu jsme zaslali předsedovi Vlády ČR, předsedovi Senátu ČR, předsedkyni Poslanecké sněmovny ČR, ministru práce a sociálních věcí, tajemnici Národní rady pro duševní zdraví,  České tiskové kanceláři a Deníku N.

Otevřený dopis ministrovi zdravotnictví

Na vyjádření ministra Válka reagovaly otevřenými dopisy i další subjekty: Aliance center duševního zdraví, Zástupci osob  s vlastní zkušeností s duševním onemocněním a Asociace komunitních služeb.

Aliance CDZ
Lidé se zkušeností s DO
Asociace komunitních služeb

Na otevřené dopisy reagovala média DeníkN , (18.4.23) Zdravotnický deník, (26.3.23) Radiožurnál (rozhlas.cz) a (26.3.23) iROZHLAS.

The post Platforma zasílá otevřený dopis ministrovi zdravotnictví appeared first on Platforma pro trasformaci.

Zdroj: iRozhlas, Vinohradská 12, 8.12. 2022, autor rozhovoru Matěj Skalický. Úvodní obrázek: Pokoj v Dětské psychiatrické nemocnici Louny | Foto: Eva Šelepová, Anna Košlerová | Zdroj: Český rozhlas

Kolaps dětské psychiatrické péče v Česku. Chybí personál, chybí peníze, chybí kapacity. Dělá s tím něco ministerstvo zdravotnictví? A na koho se teď obracet s prosbou o pomoc? To vědí Eva Mikulka Šelepová a Anna Košlerová, redaktorky Českého rozhlasu.

Zkolabovala dětská psychiatrická péče v ČR? Můžeme to takto říct?
A: Záleží na tom, co přesně myslíš slovem zkolabovala. Ale ano, v ČR je nedostatek dětských psychiatrů, což ministerstvo zdravotnictví odůvodňuje stárnoucí populací dětských psychiatrů. Podle nich je to dané i historickým kontextem toho, jak se dětská psychiatrie studovala. Ona se totiž studovala jako nadstavba k běžné psychiatrii. A těch, kteří si tento obor vybrali, je opravdu málo.

E: Podle Tomáše Havelky, což je předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie a primář z Dětské psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě, už k tomu kolapsu došlo. Říká, že už asi před rokem nebo rokem a půl se dětem se závažnými psychiatrickými obtížemi začalo nedostávat té pomoci včas. 

„Čím je dítě menší, tak je dynamika duševního rozvoje větší, rychlejší a tam musíme ty věci řešit často v řádu týdnů. Ale nemůžeme čekat měsíce nebo roky. Samozřejmě v některých případech je nutné řešit situace okamžitě. Mám pocit, že si lidi ani nechtějí připustit, že nějaká část zdravotního systému může zkolabovat. A že zkolabovala. “ Tomáš Havelka, předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie a primář z Dětské psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě ( Archiv Anny Košlerové a Evy Mikulky Šelepové)

My víme o mnoha případech, kdy zoufalí rodiče shánějí místo, aby se jejich dítěti někdo vůbec věnoval. 

To znamená, jestli to chápu dobře, že v Česku chybí lékaři. Chybí psychiatři, chybí dětští psychiatři?
E: A chybí i ta kapacita. Nejsou ani třeba lůžková místa. Dětské psychiatrické nemocnice jsou tak naplněné, že už vlastně nepřijímají. Většina z nich, každá z nich má stop stav a přijímají jenom ty nejkritičtější pacienty. A když už se dítě dostane do takové fáze, že skutečně tu hospitalizaci potřebuje, tak na ní často velice dlouho čeká. I měsíce, půl roku, někde jsou čekací lhůty i rok. 

Takto dlouhé, že ta fronta je takto skutečně dlouhá?
E: Naprosto neskutečně dlouhá. Já jsem třeba mluvila s maminkou, jejíž dcera se sebepoškozovala, a ta mi vyprávěla, že prvně nevěděla, kam se má obrátit. Takový styčný bod jsou většinou pediatři, tak tam jí bylo řečeno – teď je to hrůza, až to bude neúnosné, až se skutečně budete třeba bát o její život, tak si zavolejte „rychlou“, zavolejte si záchranku a ta vás dopraví na nějaké pracoviště jako akutního pacienta, respektive to dítě dopraví jako akutního pacienta na nějaké pracoviště. Ale aby to šlo nějakou cestou, řekněme, méně invazivní, tak to je problém.

A: Já bych k tomu ještě dodala, že v Česku je 180 dětských psychiatrů a 86 z nich je starších 65 let. 

Co za to může? To je tedy teď nějaký nárazový kolaps anebo to je nějaký dlouhodobější problém, který má třeba své kořeny i v covidové pandemii?
A: To, že COVID dětskému duševnímu zdraví nepomohl, jsme slyšeli už mnohokrát. Vzrostl počet dětských sebevražd, vzrostl počet dětí trpících depresí a úzkostmi. V době pandemie měly děti omezený pohyb, omezený kontakt s vrstevníky.

Ředitelka Dětské psychiatrické nemocnice Louny Nikol Přibilová nám říkala, že se během pandemie také rapidně zhoršily problémy dětí s ADHD, protože zažívaly stres ze stálých změn školních nároků a podmínek pro výuku. A pro někoho, komu dělá problém se soustředit, je výuka on-line úplně nemožným úkolem a to pak může vést k pocitům selhání a dalším negativním emocím.

A samozřejmě spousta dětí také trpěla strachem o rodinu. To mohlo být to, že tatínkovi zkrachovala firma, až po nějaký strach o jejich fyzické zdraví. A pak je tu taky spousta dětí, které ztratily někoho blízkého.

S jakými problémy se děti nejčastěji léčí nebo s jakými problémy potřebují nejčastěji pomoc?
A: Dětských pacientů je stále víc. Dětští psychiatři mají v ordinacích o polovinu více pacientů, než měli v roce 2010. V roce 2019 bylo dětských pacientů téměř 60 000 a následné dva roky pandemie situaci ještě zhoršily. Podle průzkumu Světové zdravotnické organizace, která mapovala výskyt duševních poruch v různých zemích u dospělých a také dětí vychází, že v každé třídě jsou tři až čtyři děti, které jsou ve vážném riziku nějakého duševního onemocnění. 

Děti a mladiství se stále častěji potýkají s úzkostmi, depresemi, závislostmi, poruchami příjmu potravy. Roste také počet sebevražedných pokusů. U dívek od 15 do 19 let jsou také časté problémy s poruchami příjmu potravy, jako je například anorexie nebo bulimie, přejídání se. Tyto problémy se za posledních pět let zvýšily o nějakých 57 %. A také je potřeba říct, že sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí mladých do 24 let a od roku 2010 přibylo dětí hospitalizovaných kvůli sebepoškozování až téměř o čtvrtinu.

A když už je to opravdu špatné a musí být ten dětský pacient hospitalizovaný, tak v Česku existují nějaká speciální zařízení, speciální nemocnice?
A: Jediné samostatné klinické pracoviště psychiatrie pro děti a dorost je na Dětské psychiatrické klinice v Motole. Pak tu jsou dětská oddělení při psychiatrických klinikách pro dospělé, a to je například Brno v Bohunicích a v Plzni. Potom je tu také dětské lůžkové oddělení v Praze v Krči. Jedno oddělení je také v Krajské nemocnici v Liberci a pak tu jsou tři samostatné dětské psychiatrické nemocnice, a to jsou Opařany, Louny a Velká Bíteš. Dohromady je tu 576 lůžek.

Vy jste se byly v Lounech podívat.
E: Byly.

Jak to tam vypadá?
E: Pro mě to byla první návštěva psychiatrie vůbec. Neměla jsem žádná přehnaná očekávání, protože jsem tušila, že ten stav není příliš dobrý. Ale to místo, ta lounská dětská psychiatrická nemocnice… Musím říct, že bych tam nechtěla trávit čas a natož kdybych byla dítě, ještě dítě s psychickými problémy, tak už vůbec. To prostředí tam není příliš hostinné. Není to tam ani příliš hezké, ani dobře zařízené. Je tam na každém kroku znát, že tam chybí peníze. 

Technické vybavení je velmi zastaralé. Jsou tam často rozbité dveře.

„Tady řešíme pořád dveře, to je na denním pořádku.” “Rozbité dveře.” “To je pořád.” “Se rozběhnou, kopnou…” “No, nebo rukou… Nové dveře, jo, den.” “Nové dveře den a už je v nich takováhle ďoura?” (archiv Anny Košlerové a Evy Mikulky Šelepové)

V oknech jsou mříže.

„Kdybychom chtěli nějaká speciální okna, nejlíp by bylo zase samozřejmě – nová budova, fungující vzduchotechnika a pak můžou být okna bez mříží. Kdežto tady, ještě tím, že je to v přízemí, tak určitě by to někdo využil. Občas se jim podaří i tu mříž nějak odmontovat. Děti jsou hodně vynalézavé.“ (Archiv Anny Košlerové a Evy Mikulky Šelepové)

Jedna z věcí, která nás naprosto konsternovala, aspoň mě, je, že na několika toaletách tam chyběly klasické dveře, které jdou zavírat na kliku. Protože lounská nemocnice sídlí v nájmu, a to je právě její veliká bolest, tak si nemůže dovolit stavební úpravy, které jim nedovolí nebo nezaplatí. Tudíž tam prostě na některých záchodech jsou dveře, které jsou jenom spíš taková zástěna, taková ta zašupovací harmonika. Což si neumím představit, že tam bych si tedy došla na toaletu. To je naprostá ztráta soukromí. A kritizuje to i zpráva ombudsmana.

„Na oddělení B neměly toalety ani sprchy ve většině ložnic dveře a bylo do nich vidět přímo z centrální chodby. Kromě toho chyběly dveře u některých ložnic. Podle nemocnice zde žádné dveře nevydrží dlouho kvůli agresivním dětem, které mají tendence je zničit či vyrazit. Podle personálu se nemocnice snaží chybějící dveře obnovovat, když je potřeba, zároveň však nebyl nikdo schopen určit, jak dlouho již dveře na oddělení B chybí.“ (zpráva ombudsmana z lounské nemocnice, 2021)

A: Zpráva ombudsmana kromě zastaralé budovy také kritizuje režimová opatření, jako třeba bodovací systém, který mají v nemocnici. Je tam vyvěšený na nástěnce a popisuje, za které úkony nebo chování děti mohou získat body, za které je naopak můžou ztratit. 

„Bodový systém je takový orientační, motivační, s tím, že mají základní povinnosti denně jako je vstát, ustlat si, jít na rozcvičku…“ (Archiv Anny Košlerové a Evy Mikulky Šelepové)

Můžou je ztratit třeba za použití sprostých slov nebo za nadávání personálu nebo nedodržování opatření. A tuto praktiku velmi ostře kritizuje jak ombudsman, tak zástupci ministerstva zdravotnictví ve zprávě z roku 2018, protože říkají, že tento jednotný bodovací systém nemůže sloužit jako terapeutický prostředek, protože je to nějaké plošné opatření, které platí pro všechny děti a nebere v potaz individuální péči a individuální léčbu, které každé dítě potřebuje mít nastavené nastavené jinak.

Představil jsem si ty holé zdi, prázdné místnosti. Asi nějaký zastaralý nábytek, možná tma. Dočetl jsem se u vás v článku, protože jste z toho samozřejmě zpracovávaly i texty pro iROZHLAS a také reportáže pro Radiožurnál, že se tam po chodbách i line zápach. Tak skutečně si můžeme takto představit dětskou psychiatrickou nemocnici v Česku?
E: Ano. Možná ten zápach – když jsem chodila do školy, tak v přízemí, kde byla školní jídelna, tak tam to taky někdy nehezky zapáchalo. Ale toto je místo, kde se to dítě má zotavovat, kde se má cítit co možná nejlépe, aby se tam jeho dušička uzdravila. 

A v takových podmínkách, kde třeba skutečně jsou ložnice vykachličkované bílými dlaždičkami a u stěny je přiražená nějaká nekvalitní postel, dřevotříska. Taky už toho asi zažila hodně. A v dalším pokoji je oškrábaná stěna, která měla mít do nějaké výše jakýsi ochranný nátěr, jak jsme zvyklí ze zdravotnických zařízení, aby byla omyvatelná. Tak tam si některý ten pacient dal takovou práci nebo se nudil, že to zkrátka oškrábal. 

„Malovalo se asi před půl rokem, ne? Jsou to omyvatelné nátěry, tak z dlouhé chvíle si to oloupou.“ (Archiv Anny Košlerové a Evy Mikulky Šelepové)

Takže tam je ta zeď prostě oprýskaná. Ale protože se tam takové věci dějí neustále, tak by bylo zapotřebí, aby tam pořád někdo tyto technické nedostatky opravoval. A na to prostě už vůbec nejsou peníze. To je něco, co je na druhé koleji.

Aničko, používají se i na dětské psychiatrii nějaké omezovací prostředky?
A: Ano, v případě dětských psychiatrických nemocnic se mohou používat omezovací prostředky. V Česku neexistuje legislativa, která by upravovala nebo nějak definovala, za jakých podmínek se mohou používat u dětí. To znamená, že platí stejná pravidla jako u dospělých.

Omezovací prostředky se mohou používat jenom v případě, že je dítě nebezpečím sobě nebo okolí. Nejčastější omezovací prostředek je medikace, ale používají se i kurty nebo zavření do izolační místnosti. 

„Tady je naše izolační místnost.” “Já se tedy přiznám, že jsem si izolační místnost představovala úplně jinak. Vypolstrovanou.” “To bohužel není úplně běžná věc. Já jsem se koukala na internet, jak by měla vypadat ideální, moderní. A bylo to tedy krásné. Vypolstrované, to lůžko tam bylo kulaté nebo oválné, sice s kurtama, ale bylo to v takové měkké béžové barvě, takže tak si to dovedu představit… “ (Archiv Anny Košlerové a Evy Mikulky Šelepové)

Co mnozí považují za problematické, je tedy to, že neexistuje ten zákon, a v druhé řadě že se tady často používají ty omezovací prostředky i u dětí mladších 16 let. To je nějaká hranice, kterou stanovuje evropský výbor proti mučení, který říká, že u dětí pod 16 let by se omezovací prostředky neměly používat vůbec a u dětí nebo dospělých starších 16 let by se měly používat maximálně v řádu minut. 

My jsme ale narazily na chlapce v Lounech právě při naší návštěvě, který v izolační místnosti byl už den. A ředitelka nám potvrzovala, že je normální, že tam děti zůstanou v řádu dnů. Ve zprávě ombudsmana je dokonce popsaný příklad čtrnáctileté dívky, která byla v izolační místnosti déle než měsíc.

Jde si z toho všeho, o čem se tady společně bavíme, udělat obrázek o tom, jak to asi vypadá i v dalších nemocnicích? Nebo ty jsou na tom lépe, hůře, nevíme? 
E: My tušíme z toho, co se dozvídáme od psychologů, psychiatrů, se kterými hovoříme, nebo i s rodiči, že to bude ve všech zařízeních velmi podobné. To znamená, podfinancované zařízení, nedostatek personálu. A přetížený personál. 

A: My jsme sice navštívily jenom jednu nemocnici, ale právě veřejný ochránce navštěvuje všechna ta zařízení. Tento týden z toho vydal souhrnnou zprávu a tam vytyčuje ty problémy, které se objevují často. Podtrhuje například to, že děti nemohou participovat na rozhodování o své léčbě, což je problematické ve chvíli, kdy se do nemocnice dostane sedmnáctiletý chlapec, pro kterého platí stejná pravidla jako pro čtyřleté dítě.

Ombudsman také kritizoval ta plošná režimová opatření, to, že se děti nedostávají na čerstvý vzduch. Uváděli příklad dívek s anorexií, které se v jedné nemocnici nedostaly na vzduch déle než tři týdny. Také se tam objevuje kritika plošného zákazu telefonů, což nemocnice často obhajují, že si děti na telefonech vyhledávají nevhodný obsah jako například pornografie nebo nějaké návody, jak si ublížit.

Ale zástupci z úřadu ombudsmana podotýkají, že sice toto plošné opatření chápou, ale že plošné zákazy jsou nevhodné, protože spíš připomínají nějaké vězení nebo nějakou kárnou instituci a ne terapeutické prostředí, kde by každý měl mít nějaký individualizovaný plán, individualizovaná pravidla tak, aby se týkaly přímo té jeho nebo její léčby.

To znamená, shrnu-li to. Kolaps dětské psychiatrické péče v Česku. Nejsou jednak lékaři ani kapacity v místech, kde by měli být ti dětští pacienti hospitalizovaní a ještě to v nich nevypadá vůbec dobře, protože nejsou peníze. Co na toto všechno říká ministerstvo zdravotnictví?
A: My jsme se přes měsíc snažily získat odpověď ministerstva zdravotnictví na nejrůznější dotazy. Už téměř dva měsíce žádáme ministra zdravotnictví Vlastimila Válka za TOP 09 o rozhovor, ale stále jsme nedostaly odpověď. Já jsem se mu tento týden snažila dovolat.

Také jsem mu psala SMS zprávy, jestli si je vědom toho, že dětská psychiatrická nemocnice Louny sídlí v pronájmu, a že proto nemohou dělat stavební úpravy, že tam například chybí dveře na záchodech. Ptala jsem se ho na jeho názor na kritiku, že v nemocnicích jsou často nevhodné podmínky pro dětské pacienty. A zda o tom ministerstvo zdravotnictví ví, a proč s tím nic nedělají?

Také jsem se ho ptala na problematiku používání omezovacích prostředků u dětí. To, že děti jsou v izolačních místnostech často déle než těch doporučovaných pár hodin. A ptala jsem se, zda ministerstvo tyto případy sleduje. Nedostala jsem odpověď. Odpověď jsme dostaly od tiskového mluvčího ministerstva Ondřeje Jakoba.

„Vážená paní redaktorko, Ministerstvo zdravotnictví si plně uvědomuje složitou situaci v oblasti dětské a dorostové psychiatrie,  Zatím se ale nepodařilo najít alternativní řešení. V rámci reformy péče o duševní zdraví se z dlouhodobé perspektivy snažíme situaci zlepšovat, i když… Proto je vedle toho nezbytná spolupráce s dalšími resorty v oblasti prevence vzniku a rozvoje duševních onemocnění. Uvědomujeme si, že i díky generační obměně je stále počet dětských psychiatrů nedostatečný.“ Ondřej Jakob, tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví (Archiv Anny Košlerové a Evy Mikulky Šelepové)

E: Já musím říct, že mě přístup ministerstva zdravotnictví docela šokuje, protože za celou svoji novinářskou kariéru jsem nezažila takovou ignoraci ze strany jakéhokoliv ministerstva. Jednoznačně se o tom nechtějí bavit. Není to pro mě téma.

Právě od Tomáše Havelky z Asociace dětské a dorostové psychiatrie vím, že existuje pracovní skupina. Říkal mi, že jsou za ní psychiatři velice rádi, protože málokterý obor takovou pracovní skupinu má. Nicméně ty výsledky tam nejsou.

Oni třeba apelují na platby za pacienty, za úhrady od pojišťoven, potřebují je navýšit, protože za dětského pacienta si lékař může naúčtovat nebo dostane od pojišťovny dvakrát až dvaapůlkrát méně než za pacienta dospělého. A to je vlastně prapůvod toho absolutního podfinancování. A té personální vyprázdněnosti tohoto oboru. A na toto ani na té pracovní skupině zatím současné vedení ministerstva podle primáře Havelky nijak nereagovalo. 

„Krom toho, že jsme ve svých ambulancích na svých odděleních, kde ta zátěž je enormní, do toho ještě vytváříme návrhy pro ministerstvo a pojišťovny, jak by se ta situace dala zlepšit. A slyšíme jenom to nejde.“ Tomáš Havelka, předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie a primář z Dětské psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě (Archiv Anny Košlerové a Evy Mikulky Šelepové)

Takže nejenom, že chybí peníze, ale chybí i vůle?
E: Vypadá to tak. Když si přečteme nějaké závěry z vládního programového prohlášení, tak tam jsou nějaké teze o tom, že chtějí.

Z PROGRAMOVÉHO PROHLÁŠENÍ VLÁDY

• Aktivním přístupem k reformě psychiatrické péče zefektivníme a zmodernizujeme léčbu duševních onemocnění a snížíme jejich dopady na společnost, a to i pro dětské pacienty.
• Zvýšíme dostupnost preventivních intervencí, díky čemuž dokážeme snížit výskyt psychiatrických onemocnění a jejich dopad na zdravotní systém.
• Posílením terénních služeb a vhodnějším ukotvením CDZ (center duševního zdraví) zlepšíme regionální pokrytí a dosah sítě psychiatrické péče.

Nedá se říct, že by se za rok působení této nové garnitury pro to něco udělalo. 

Pojďme teď něco udělat my tady pro dětské psychiatrické pacienty, respektive možná i pro jejich rodiče, kteří řeší nějaké onemocnění svých dětí a hledají tu pomoc. Tak v době, kdy ta péče kolabuje, na koho se můžou obrátit?
A: Určitě se mohou obrátit na jedno z krizových center, například krizové centrum RIAPS v Praze nebo Centrum krizové intervence v Bohnicích. Tam mohou rodiče zavolat. Také se mohou obrátit na Linku bezpečí nebo také třeba na svého obvodního lékaře nebo dětského lékaře, který by měl mít přehled o dostupných službách a mohl by správně navigovat. 

Pražská centra pomohou i mimopražským?
Ano, pražské centra budou mít přehled o tom, kam se lidé mohou obrátit v různých krajích.

Matěj Skalický

The post Kolaps dětské psychiatrie? appeared first on Platforma pro trasformaci.

Zdroj: iRozhlas, autorka Anna Košlerová, 26. října 2022, úvodní foto: Chodba v opavské psychiatrické nemocnici, autor Anna Košlerová. Zde je přepis rozhovoru.

REFORMA PÉČE O DUŠEVNÍ ZDRAVÍ
Idea reformy péče o duševní zdraví se v občanské společnosti zrodila již v 90. letech minulého století. V roce 2013 pak byla oficiálně schválenou strategií ministerstva zdravotnictví, ale až v roce 2017 se podařilo získat finance z Evropských dotací. Na první fázi reformy z Bruselu přiteklo 2,5 miliardy korun. Z nich se zaplatily transformační plány pro snížení počtu lůžek v každé nemocnici, osmnáct měsíců pilotního provozu Center duševního zdraví (ambulantní péče, která má z velké míry nahradit psychiatrické instituce), ale také rekonstrukce sedmi současných psychiatrických nemocnic.
Reforma si klade za úkol zvýšit kvalitu péče a omezit stigmatizaci lidí s duševním onemocněním. V její první etapě vzniklo 30 center duševního zdraví, kde týmy zdravotníků a sociálních pracovníků poskytují psychiatrickým pacientům ambulantní péči v docházkové vzdálenosti od jejich bydliště, případně pacienty navštěvují přímo u nich doma.

JAN PFEIFFER
Odborný gestor reformního projektu center duševního zdraví MUDr. Jan Pfeiffer pracoval s lidmi s těžkou duševní nemocí již před sametovou revolucí. V roce 1990 byl jedním ze zakladatelů neziskové organizace Fokus. Působil jako její ředitel do roku 1994. Již od devadesátých let usiloval o změnu systému české psychiatrie. Část svého života strávil v Anglii, kde pracoval jako vedoucí psychiatr v komunitním týmu v západním Sussexu. Je členem Platformy pro transformaci péče o duševní zdraví.

Zdroj: Twitter Fokus Praha

Péče o duševně nemocné se s postupující reformou přesouvá zpoza zdí psychiatrických léčeben do komunit. Stávající systém totiž připomíná podle psychiatra Jana Pfeiffera spíše scény z Přeletu nad kukaččím hnízdem než moderní zdravotní péči. „Tam, kde to dělají dobře, neříkají ‚máme hotovo‘, ale chápou, že je to nějaký proces, který se v průběhu doby mění,“ říká Pfeiffer v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Reforma péče o duševní zdraví má za cíl přesunout lidi s duševní nemocí zpoza zdí psychiatrických nemocnic do komunity. Proč je tahle změna potřeba?
Když dáte dohromady víc než sedm, deset lidí na delší dobu, tak z toho vždycky vzniknou instituce. Ty jsou krásně popsané v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Držet lidi mimo jejich běžný život znamená, že jim jenom snižujete schopnosti a kapacity, které měli předtím. V takových institucích vzniká umělý život, který lidem ubírá adaptační schopnosti na normální svět.

Člověk se pak těžko vrací zpátky do „normálního světa“. Tohle se stává i v bydlení s menší kapacitou, kde je třeba jen deset až dvanáct lidí. I tam se z toho stává instituce a jsou tam vnitřní pravidla, zatímco vnější svět je mimo.

To znamená, že to pak není o lidech, ale o instituci?
Ano, ale zároveň tu psychiatrickou nemocnici, tu instituci, vytvářejí lidé. Je to nějak o lidech. To jsou výzkumy, kde dají dohromady studenty a jedni jsou bachaři a druzí vězni. My lidé máme nějakou atavistickou potřebu, že když jsme zavření v prostoru, tak se začneme hierarchizovat a většinou tam jsou nějací nadřízení a nějací podřízení. Tohle není takřka možné proměnit v rámci současného systému. Další úskalí statu quo je, že jde o umělý život. Každý přece chce žít normálně, když má podporu. Nemocnice vznikly před 200 lety, kdy lidí bylo méně, služeb bylo méně a běžné komunity, které tenkrát existovaly, se začaly rozpadat. V Anglii, kde byla v osmnáctém století industriální revoluce, se začaly budovat bláznojemy (psychiatrické nemocnice, pozn. red.), protože nechtěli mít lidi na ulicích. To byla taková společenská dohoda s psychiatry, že lidé, kteří by jinak skončili na ulici, budou v péči psychiatrů za zdmi nemocnic. U nás tenhle kontrakt přetrvává.

Co jsou hlavní rizika změny: toho přechodu z velkých nemocnic do komunitních služeb? Víme, co se stalo v Americe, kde se v padesátých letech rozpustily instituce a spousta lidí skončila na ulici bez domova. Hrozí něco takového v Česku?
Ono se to říkalo i o Itálii. Teď se ale ukázalo, že řada těch lidí, kteří skončili na ulici, nebyli z nemocnic, ale hrály v tom roli jiné faktory. Samozřejmě odpůrci změny argument bezdomovectví často používají. Pak je tam ještě řada fenoménů, jako například to, že se nově zřízené komunitní služby začínaly starat o nové klienty, kteří nebyli navyklí a zformovaní institucionální péčí, zatímco lidi z institucí byli závislí na institucionální péči. Pro ně tyhle služby byly třeba i psychicky nedostupné. Je to o tom, aby celá změna byla dobře nastavená, aby peníze, které do toho jdou, stimulovaly změnu a to u nás chybí. Peníze, které do toho u nás jdou, podporují chování, které není úplně proreformní. Například když jste placená za obložnost lůžek nebo za jednotlivý výkon, tak vás to automaticky někam tlačí. V ideálním stavu by peníze neměly být poskytované za službu, ale za vytváření nového systému.

Teď skončilo evropské financování celého projektu reformy. Jak bude reforma financovaná dál?
Centra duševního zdraví a akutní lůžka mají financování zajištěné z pojišťoven a z peněz na sociální péči. Ten systém se stále jinak nastavuje. Spíš se teď zdá, že nastavení standardů nových komunitních služeb je to, kde chybí peníze. Umím si představit, že financování je ale vyjednatelné. Teď se zdá, že úplně nejsložitější bude to, že jsou předimenzované požadavky na personál a ten zkrátka chybí a bude chybět. Mladí psychiatři chtějí mít soukromé ambulance, to je ten největší problém.

Systém tedy musí být atraktivní pro mladé lidi?
Ano, ale těžko můžeme soupeřit s platem soukromých ambulancí, který se pohybuje kolem sto padesáti, dvě stě tisíc korun měsíčně. V Británií není možnost, že byste měli za státní peníze soukromé ambulance, to je prazvláštní postkomunistický systém.

A jaké to má řešení?
Mít více psychiatrických sester, sociálních pracovníků a vzdělávat je tak, aby byli kompetentní a psychiatra potřebovali spíš jako externího experta než někoho, kdo je neustále přítomný. Tak to je v Anglii, tam si psychiatři často dělají něco úplně jiného než samotnou péči. Reforma vycházela z představy, že v centrech duševního zdraví a nově zřízených službách musí být profesionalita, která vychází z medicínského vzdělání psychiatrů. To děláte třeba patnáct let, ale vůbec vám to nezajistí, že jste na systém jakkoliv připraveni. Ono se to sice nezdá, ale i jeden psychiatr na každé centrum duševního zdraví je hodně a lidé prostě nebudou. Jestli chceme mít sto či dvě stě takových center, tak musíme hledat jiná řešení.

Server iROZHLAS.cz popsal případ ženy, která byla roky kurtovaná v psychiatrické nemocnici v Opavě. Případ je popsaný v ministerských zprávách z roku 2018. Jak moc jsou takovéhle případy individuálními excesy a jak moc je to systémová věc, kterou nelze v institucionalizovaném prostředí předejít? Tedy jak moc je současný systém v rozporu s humánním systémem, který definuje například úmluva o lidech s postižením?
Ta laťka poskytované péče se zvyšuje. Některé věci, které byly dříve naprosto běžné, jsou teď naprosto nemyslitelné. Tím nechci říct, že se nedějí a že tu není riziko, že se dít budou, ale když je v nemocnici třeba zřetelné zneužívání, tak se to na rozdíl od dřívějších časů řeší. Ale ano, má to nějaký limit, to jsou limity institucionalizovaného prostředí. To zneužívání moci se konec konců může dít i v chráněném bydlení nebo komunitních službách. Lidé, kteří jsou institucionalizovaní, jsou vždy křehčí a obhájit svůj prostor je prostě těžší. Takže myslím, že se to celkově zlepšuje. Tolik už se do léčeben nedostanu, moc mě tam nepouští, protože mám nálepku vraha léčeben, ale tenhle případ je spíš exces než pravidlo.

Co je ideální stav, kam má Česko směřovat? Chápu, že celé je to nějaký proces a dynamický vývoj, ale v jakou chvíli si můžeme říct, že tu máme nastavený humánní systém péče o duševně nemocné?
Tak můžeme vždy vzhlížet k příkladům dobré praxe, například příklady z Británie,  Skandinávie nebo i Itálie a Španělska. Ale abych odpověděl… Když alespoň docílíme toho, že se tyto kolosy dobře nahradí tak, aby dědečci a babičky nemuseli do léčeben, ale aby byli zaopatřeni službami v komunitě, aby děti nebyly zavřené, aby se pracovalo s celými rodinami, aby se lidé se závislostmi léčili v nějakých komunitách místo léčeben. Změn je mnoho, ale jde o to, aby systém byl robustní, dobře řízený a dobře financovaný. Je také důležité, abychom zvládli přechod z éry, kdy změnu systému propagují neziskové organizace, do doby, kdy je změna považovaná za zájem většiny, kdy se z ní stává mainstream a celý systém nestojí na kolenou nadšenců z neziskovek, ale na profesionalitě. Aby to nebylo amatérské, ale zároveň aby z toho nevyšuměl lidský rozměr. Tedy aby se alternativní svět stal vládní prioritou. Můžeme si to představit, jako když se po ’89 disidenti dostali do vlády. Tohle si myslím, že nás teď čeká.

A co to v tuhle chvíli brzdí?
Je to od každého trošku: jsou to vysoké personální standardy, tedy ne vysoké, ale moc vysoké na stávající prostředí stárnoucí psychiatrické populace. Potřebujeme proškolit psychiatrické sestry, kterým se z prostředí psychiatrických léčeben často nechce ven.

Nejvíc to podle mě blokuje to, jak se rozdělují peníze. Teď si to můžete představit tak, že každý má svoje kapesné, za které si koupí bonbony, ale výsledkem je, že nemáme dost na energie. Tohle chce nějakou centrální vůli a ta chybí. Tohle není možné řešit zespoda, ale potřebujeme silnou politickou vůli s tím něco dělat. Tam je například prostor pro tvoření zákona o zdravotně-sociálním pomezí.

Co konkrétně by mělo v zákoně být?
To nikdo neví. Mělo by to být o dlouhodobé péči, starších lidech, tedy tématech, která jsou z půlky sociální a z půlky zdravotní. Jsou to služby, které se špatně ošetřují jen zdravotním nebo jen sociálním rozpočtem. To teď třeba zkouší v Německu, že pojišťovny vyčlení část peněz, dají poskytovatelům péče flexibilitu s nimi zacházet. Posléze se to vyhodnotí. Je tam daleko větší pružnost, která nahrazuje úporné kontraktování.

Zákon by tedy měl definovat, co je zdravotně sociální pomezí?
Ano, mohl by. Chce to po nás Evropská Unie, ale nikdo přesně neví, jak by to mělo vypadat. Zatím mam pocit, že je to kočkopes. Na ministerstvu zdravotnictví to dělá jedna paní, ale teď je o tom řeč i na ministerstvu práce a sociálních věcí, ale ti o tom koneckonců mluví už třicet let.

The post Když si řekneme, že máme hotovo, tak jsme mrtví muži appeared first on Platforma pro trasformaci.

Příběhy lidí, kteří své diagnózy překonali a umí s nimi plnohodnotně žít. Devítidílný dokument běží na ČT2 od 12.10.2022. Vyrobila ho Tvůrčí producentská skupina Aleny Müllerové. Můžete ho zhlédnout i na internetovém vysílání nebo si ho poslechnout jako podcast. Členové Platformy určitě doporučují.

The post Dokumentární cyklus PÉČE O DUŠI appeared first on Platforma pro trasformaci.

Zdroj: iRozhlas, 11.10.2022, autor Petr Král, Foto: René Volfík, Centrum duševního zdraví Brno. Zde je přepis článku.

Centra duševního zdraví pomáhají lidem s duševním onemocněním, aby léčbu zvládli doma. Jsou součástí reformy péče o duševní zdraví. „Lidé mohou do centra docházet, ale velmi často tým dochází přímo za lidmi do jejich běžných podmínek. Domů nebo na pracoviště,“ popisuje koordinátor péče Pavel Novák. „Je to výhodnější a efektivnější než hospitalizace v psychiatrických nemocnicích,“ dodává.

Centra duševního zdraví za rok a půl pilotního provozu podle ministerstva zdravotnictví pomohla devíti tisícům lidí se závažným duševním onemocněním.

Zatím v Česku funguje zhruba 30 center duševního zdraví. Dalších devět týmů podporuje speciálně děti, seniory nebo závislé. Do roku 2030 by mělo podle plánu reformy péče o duševní zdraví vzniknout zhruba dalších 70 center.

Financování sociální části péče v centrech má mít na starosti resort práce a sociálních věcí. Na navazující služby pro osoby s duševním onemocněním včetně center duševního zdraví má jít příští rok minimálně 600 milionů korun. V následujících třech letech celkem skoro dvě miliardy korun.

Není to jenom psychiatrická ambulance, ale společné pracoviště i se sociálními službami, adiktologem. Tým se může zaměřit na potřeby velmi širokého spektra, popisuje centra duševního zdraví Pavel Novák. Poslechněte si rozhovor.

The post Díky síti center duševního zdraví ubude až 70 procent psychiatrických hospitalizací appeared first on Platforma pro trasformaci.

U příležitosti Světového dne duševního zdraví vydává nejprestižnější medicínský časopis The Lancet obsáhlou studii věnovanou stigmatizaci a diskriminaci v oblasti duševního zdraví. Doporučení jsou výsledkem spolupráce desítek lidí se zkušeností, výzkumníků a dalších specialistů. Na takzvané Lancet Commission (dále jen komise) se významně podíleli také čeští odborníci z Národního ústavu duševního zdraví. Článek je zde.

The post Stigma je horší než samotné duševní onemocnění appeared first on Platforma pro trasformaci.

Zajímavý článek o stavu psychiatrické péče se statistikami uveřejnili 3. ledna 2022 na iRozhlas Jan Boček, Anna Košlerová, Kristína Zákopčanová. Zde je odkaz na článek na serveru iRozhlas.

Zde je přepis článku pro potřeby Platformy pro případ, že by online článek již nebyl k dispozici.

The post Z nemocnic zpátky do života appeared first on Platforma pro trasformaci.

Zdroj: iDnes.cz, autor: Karolína Novotná, ilustr. foto: MAFRA, 30.8.2020

Zamknuté dveře, zabavený telefon, zákaz vaření kávy mimo uvedenou dobu. Režimová opatření si psychiatrické ústavy vždy určovaly samy a zaváděly je plošně na celém oddělení. Pro řadu pacientů přitom mohou být ponižující a zhoršovat jejich psychický stav. Ředitelé ústavů to vidí trochu jinak – část opatření je nutná, jejich absence může vést ke konfliktům. A uvádějí příklady z praxe.

Psychiatrické nemocnice mají nastavená pravidla, která regulují chod jednotlivých oddělení. Říká se jim různě – vnitřní řád, domácí řád oddělení, a podobně. Ta určují způsob života pacientů. Kromě nich navíc existují podle bývalých pacientů další, nepsaná pravidla.

„Je tady slečna, která zná svoje práva, takže nejí léky, ale za to, že nejí léky, tak jí nechtějí dávat cigarety,” popsala jedna z pacientek v rámci průzkumu režimových opatření. Jeho cílem bylo nastavit doporučení pro psychiatrické nemocnice, jak se k pacientům chovat, aby se co nejvíce zachovávala jejich lidská práva.

„Mně vadí třeba to, že mě tady stresují, že už telefonuji moc dlouho, že mi ten mobil už seberou. To je pro mě hrozně nepříjemný. Když chci jít na záchod, tak toaletní papír je na sesterně, kam si musím dojít,” popsala další pacientka. Dodala, že si proto alespoň namotá na ruku větší množství a někam si ho schová, aby nemusela příště znovu na sesternu.

Podobně situaci v psychiatrických ústavech popsala pro iDNES.cz i další z pacientek, dvaadvacetiletá Kateřina (jméno bylo na žádost respondentky změněno, pozn. red.).

„Toaletní papír byl jen na sesterně. Pokud tam člověk nechtěl pokaždé jít ťukat, musel mít vlastní,” popsala Kateřina. Ta v psychiatrické nemocnici strávila několik týdnů poté, co se pokusila spáchat sebevraždu.

Psychiatrické ústavy v nastavování pravidel fungování nikdo neomezuje. V zásadě si mohou režimová opatření nastavovat podle sebe. Taková pravidla jsou nutná podle ministerstva zdravotnictví i podle autorů analýzy – neměla by však být plošná. Odvíjet by se měla od konkrétního pacienta. A právě to se moc neděje.

„Voda na kafe se tam vaří dvakrát za den v určitou hodinu. Stejně tak do sprchy se dostaneš jen v určitý čas,” popsala Kateřina. Opatření označila za nešťastná, personál se podle ní k pacientům chová jako k malým dětem, ne jako k dospělým.

Zkusili jsme, nefungovalo to

A právě i autoři analýzy si myslí, že současný stav může pacientům ublížit. „Je potřeba pečlivě hodnotit jejich přínos versus dopad na život pacientů,” konstatují. Paušální pravidla podle nich nejsou vhodná. „Řadu opatření je proto potřebné činit nikoli skrze stanovení pravidel, ale jako opatření v rámci individuálního léčebného plánu u konkrétního pacienta,” míní autoři.

To je však problém. Pracovníci ústavů totiž vidí velký rozdíl mezi různými typy pacientů, nelze je tedy vnímat jednotně. „V rámci některých oddělení je možný daleko více individuální přístup k pacientům než na jiných odděleních, což souvisí s mírou jejich samostatnosti a odpovědnosti. Čím méně jsou samostatní a odpovědní pacienti, tím více odpovědnosti za ně musí přebírat ošetřující personál a tomu pak odpovídají i příslušná režimová opatření,” popsal ředitel Psychiatrické nemocnice v Kroměříži Petr Možný.

A uvedl příklad – v jeho ústavu se před rokem pokusili na dva měsíce o rozvolnění jednoho z opatření, jejichž odstranění navrhují autoři analýzy, a to uzamčených ložnic. Ty se předtím zamykaly na několika odděleních. „Všechna tři oddělení se po uplynutí uvedených dvou měsíců k režimu částečného uzavírání ložnic vrátila. Jako důvod uváděli, že pacienti na těchto odděleních si stěžovali, protože si jim do jejich postelí lehali jiní pacienti, někdy dokonce cizí postel pomočili či pokáleli,” popsal.

Kromě toho podle něj docházelo ke krádežím, někteří pacienti zase chodili do cizích ložnic kouřit. „Míra konfliktů mezi pacienty v důsledku toho narostla a jejich psychický stav se zhoršil,” dodal Možný.

Změnu může navíc zbrzdit i další fakt, a to ten, že pravidla nejsou „tesaná do kamene“. Fungování jednotlivých oddělení tak určuje do jisté míry sám personál a vedení nemocnice nemusí o všem vědět. 

„Můj dlouhodobý postřeh je, že psychiatrické nemocnice jsou většinou velké organismy, v nichž jsou jednotlivé primariáty a oddělení celkem autonomními jednotkami,” popsala Marie Lukasová z kanceláře ombudsmana, která je jedním z autorů analýzy.

Klíčový podle ní tak není přístup vedení, ale právě personálu. „Není neobvyklé, že ke změnám dochází ‚zdola’, bez iniciativy vedení a často aniž by šlo o proces také v jiných odděleních,” dodala Lukasová. Praxe se navíc podle ní značně liší nemocnice od nemocnice.

Stěžovat si? Leda zřizovateli

Problém je mimo jiné v tom, že pacienti si nemají kde stěžovat. Podle Michala Štingla, který již přes rok zveřejňuje na svých webových stránkách Neklid.net příběhy pacientů z psychiatrických nemocnic, je řešení stížností a požadavků v psychiatrických ústavech zcela nahodilé a Česká republika je proto po desítky let terčem kritiky mezinárodních organizací.

Doporučení zní, že by každá nemocnice měla mít interní systém řešení stížností. „Tady však narážíme na odpor lékařů a vedení nemocnic. Naprosto vždy zpochybní svědectví psychiatrických pacientů jako nedůvěryhodné, čímž je stigmatizují a diskriminují,” vysvětlil Štingl, který již přes rok schraňuje na svých webových stránkách zkušenosti nemocných.

Pacient se tak může obrátit na místně příslušný odbor zdravotnictví krajského úřadu. Ten je však podle Štingla obvykle s problematikou jen velmi málo seznámen, v některých případech je navíc krajský úřad zřizovatelem daného ústavu.

„O možnosti stěžovat si na tomto místě pacienti v drtivé většině vůbec nevědí nebo jí nedůvěřují,” dodal Štingl, který se nesetkal „s jediným případem, kdy by stížnost byla vyřešena alespoň částečně uspokojivě”. Sám přitom jeden takový podnět podal, a to na začátku ledna. Vyrozumění dosud neobdržel.

Dále si pacient může stěžovat u zřizovatele. Tím je v některých případech ministerstvo zdravotnictví. „To však nemá žádný nástroj k řešení takových situací, pokud pomineme nejkrajnější možnost, že ministr odvolá ředitele nemocnice,” vysvětlil Štingl. Poslední možností je pak stížnost u veřejného ochránce práv. Na toho se pacient může obrátit teprve poté, co vyčerpá ostatní možnosti.

Na preventivní inspekce do různých psychiatrických ústavů proto chodí právě pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv. Ty však probíhají jen jednou za několik let.

The post Pacient v cizí posteli appeared first on Platforma pro trasformaci.